Greg Miller věděl, že je blízko Sandyho Komita. Cítil to. Prvních pět dní v Californii ani nemohlo být lepší. Dokonce i zklamání se proměnila na triumf. Když vysoké vlny způsobily zrušení mořské plavby za ptáky, Debi Shearwaterová osobně dohodla Millerovi plavbu na flotile Lawrenca goldfincha. (Královna moří jen málo kdy udělala takovou věc nebo vůbec plula na ostrov, opravdu musí mít něco proti Komitovi). Miler byl teď v ráži, dostával jednoho za druhým – křepela horského a strakapouda mnišího (číslo 692 a číslo 693) v horách San Gabriel nad Los Angeles dostal lesňáčka žlutohlavého (číslo 694) přímo na vrchu 8800 stop vysokého Mount Pinos severně od Santa Barbary.
Našel všechny druhy ze západního pobřeží, které hledal, ale pod borovicemi na McGill našel kemp s něčím, co naprosto neočekával – caravan plný pozorovatelů z New Jersey.
Jeden z pozorovatelů odevzdal zprávu: Sandy Komito tě zdraví.
Bylo to už potřetí, co Komito nastražil na Millera stejnou past.(Krom toho, když se pokoušel o tyrana savanového v Massachusetts, se Komito ujistil, že dostane pozdrav, i když se bude pokoušet o rybáka bahenního v Cape May v New Jersey.) Miller si tu příležitost znova nenechá ujít. Zeptá se na Komitův Big Year.
Naposledy, když někdo z posádky karavanu slyšel o Komitovi, byl na čísle 712, 713 nebo tak nějak okolo.
712! Miller byl blízko Komitovi. Když se uskuteční výlet v Monterey Bay a on dostane několik mořských druhů v Rocky Mountain a vydrží mu peněženka, mohl by ho dostat. Za poslední týdny se poprvé uklidnil.
Pozorovatelé z Jersey mu popřáli hodně štěstí. Miller seděl sám ve svém pronajatém autě. Sandy Komito tě zdraví. Přemýšlel. Jak milé od Komita, že si vůbec na Grega Millera vzpomněl. Možná že by měl dát Komitovi taky něco na přemýšlení.
Když Miller podruhé dorazil na loď v Monterey, Debi Shearwaterová ho stáhla na palubu. On byl připravený a ona také. Ale měli společnost. Další pozorovatelé z New Jersey, kteří mu vyřídili typický Komitův pozdrav.
Ne tak daleko od pobřeží se na palubě začal rozléhat šepot mezi dvěma skupinami nějakých ptáků. Z mlhy, kterou loď proplouvala, se objevil ztracený člun, na kterém seděly stovky buřňáků tmavořitých, byl to celkem běžný druh ale v takovém počtu byl vidět jen málokdy. Bylo to asi způsobeno hurikánem Isis, který zasáhl Mexiko jen před dvěma dny. Hurikán byl brutální. Deset lidí bylo mrtvých a 2300 přišlo o domov – tyhle silné bouře běžně zatlačily ptáky na pobřeží a Miller doufal, že se mězi nimi najdou i ti vzácní.
Najednou někdo zakřičel “ na druhé hodině” dva potápějící se jedinci alkounů útesových s černými spodky křídel se ukázaly v dalekohledu. Číslo 697. O pár minut nato připlaval pták podobný pirátské vlajce, který měl domov v antarktických mořích, chaluha arktická, byl to přesně ten druh, po kterém si Komito pojmenoval auto. Když to nebylo znamení, tak co tedy bylo? Bylo to I číslo 698 a Miller cítil, že je na správném místě.
Miller si trochu stěžoval na podmínky na lodi, protože jeho tělo na takovou změnu nebylo připravené. Byli sice jen pár mil od pobřeží, ale najednou bylo počasí až podivně teplé a klidné. Bohužel se ale zvedla mlha. Už žádné pozorování.
Na oceáně se najednou objevil burňák světlenohý. Tenhle pták obvykle hnízdil na Novém Zélandě, tak co dělá tady? Bylo to číslo 699, byl to už třetí nový druh za poslední tři hodiny. Toto určitě nebyla běžná pozorovatelská plavba. Pod lodí se ukázala modrá velryba asi 7 metrů pod hladinou. Zatím co Miller a ostatní z Jersey hledali co nejlepší místo, aby se na ní mohli kouknout, někdo zakřičel. Bílý pták na hladině!
Sto tunová velryba byla najednou zapomenutá jako včerejší noviny. Miller běžel co jen mohl na pozorovatelské stanoviště na boku lodi. Ach, to prokletí nízkých lidí na podobných výpravách – každý před ním byl aspoň o 4 palce vyšší než Miller. Uhněte tam vepředu!, zavolal. Nikdo se ani nehnul. Ramena ani hlavy, nic. Uhněte z cesty! Stále žádný výhled! Z můstku zakřičela Shearwaterová “ faeton červenozobý!”
Zoufalství.
Kde?
Panika.
Potřebuju ho, chci ho, musím ho mít.
Mám ho!
Shearwaterová seskočila dolů a věnovala Millerovi objetí s takovou silou, až mu zapraskaly kosti. Takovéhlo protáhnutí by u chiropraktika stálo hodně peněz.
Tohle není 700 na životním seznamu, sestoupila Shearwaterová k posádce. Tohle je 700 za tenhle rok!
Potom, co všichni pozorovatelé Millerovi pogratulovali, podali mu ruku, poobjímali ho a dali si s ním placáka, Miller se procházel mezi pozorovateli z Jersey a odevzdal jim vlastní zprávu:
Řekněte Komitovi, že Greg Miller ho zdraví.
Teď je tu on a žádné Komito zdraví. Pro nikoho.
S rukama pevně na volantu Hondy ATV Komito prorážel hustý déšť na ostrově beze stromů v Beringově moři. Dokonce I Eskymáci v takovém počasí zůstavali doma. Komito byl 40 mil od Sibiře a 4000 mil od domova. Hledal asijské druhy. Dostal jich víc než kolik čekal.
Pro někoho by tohle počasí mohlo být brutální. Mělo to asi něco společného s polárním kruhem. Vítr způsoboval, že déšť byl jak vidličky. Doma v Jersey bylo 32 stupňů a tady mu na tváři zamrzaly slzy.
Alespoň mu tady nehrozilo, že zapadne do bahna. Na tomhle ostrově byla jen málokde nějaká půda. Ostrov Saint Lawrence byl 100 mil dlouhá pustina, zmrzlá až na kost, kde mu černé kameny klouzaly pod nohama kamkoliv šlápnul. Téměř spadnul asi miliokrát. Musel vyjít z auta ven, protože píchnul a jeho pneumatika byla najednou úplně prázdná. Vůbec mu nevadilo, že se cestou namočil a nabídl místnímu teenagerovi 5 dolarů, když mu pneumatiku opraví a nafoukne – foukal pomaleji než holka – to je ale překvapení teenager, hudral Komito, který musel ujít 30 mil v silném větru. I když místní byli zvyklí, že podmínky jsou tu kruté, poznali v jeho hlase zoufalství.
Centrum populace tu byla vesnice, která měla 660 obyvatel jménem Gambell. Když byl dobrý rok, podařilo se Eskymákům ulovit velrybu grónskou. Když byl špatný rok, přežívali na tuleních nebo mořských ptácích. Jediné další zdroje, které se k nim dostaly, byly od turistů, kteří se snažili vidět ta samá zvířata, která Eskymáci běžně jedli.
Nikde v Severní Americe nebylo záhadnější místo na pozorování ptáků. Místa, kde tihle ptáci běžně hnízdili, byla starodávná shromaždiště kostí. Bylo tu běžně k vidění, že budníčci severní seděli na velrybích žebrech a bělořiti byli spokojeně usazení na páteřích mrtvých tuleňů. Každý den asi okolo 10 hodiny ráno se Eskymáci prohrabovali kupou kostí, z níchž některé byly hodně staré. 300 let starý špičák mrože byl cenným zdrojem slonoviny, který se dal vyřezávat a prodat za dost peněz na to, aby to zaplatilo benzin na tři měsíce.
Dalším skvělým místem byla místní skládka. I když Komito byl zvyklý chodit po skládkách, tak tahle byla rozhodně snadno zapamatovatelná. Komito by se klidně mohl nazývat znalcem, ale tahle 30 stop vysoká a 200 stop dlouhá skládka byla plná toho, co předešlou noc místní lidé udělali do kbelíků nebo obrovských sklenic. Tohle místo smrdělo víc, než hnijící játra mrože a běžně doutnalo měsíce od požáru, který zapálilo letní slunce. Navzdory tomu si ho ale oblíbili konipasové.
614 stop do výšky se tyčila hora Sevuokuk Mountain. Útesy vyčnívající z hory poskytovaly hnízdiště neuvěřitelnému množství mořských ptáků. Stovky tisíc alkounků, papupalchů, a alkounů zakrývali oblohu na západní části ostrova. Komito se ale cítil absolutně vyčerpaný. Nejvíce ho zmáhal ten pohled. Morbidní pohled. Místní obyvatelé nepohřbívali své mrtvé kvůli zmrzlé půdě permafrostu – stovky uren byly naskládány do sloupů na sebe. Některé popraskaly, když váha, kterou musely nést, překročila sílu starého dřeva. Některé z nich byly ještě z dob, kdy kosti pořádně neshořely. Byly úplně vcelku nebo na velké kusy. Mnoho generací mrtvých na jednom místě úplně na očích naháněly Komitovi husí kůži.
Během 6 dní, které zde Komito strávil, pršelo, foukalo a mrzlo. Byl unavený. Za celou tu dobu se mu podařilo získat jen jeden nový druh a to vodouše říčního. Měl z toho ale dobrý pocit. Tehle druh našla skupina lidí, z nichž každý zaplatil 3000 dolarů, aby zde mohl být. Komito 3x šel k vedoucímu skupiny a po domluvě se podíval jeho teleskopem. I když byl Komito znechucený skládkami kostí, rozpadajícími se rakvemi a nechutnými skládkami, nemohl odolat vzácnosti volání takovéhle rarity.
Ostatní výpravy byly produktivnější. Během prvních třech týdnů než se mu podařilo zorientovat ve fungování kontimentálních aerolinek, Komito získal chaluhu polární v Cape Hatteras, alku malou blízko Nového Skotska, další mořské druhy v Monterey a alkounek drobný v Auletianě.
Nejlepší z nich ale byl land bird.
I když byl agresivní a drsný, měl jen málo přirozených nepřátel. Byl dost výrazný na to, aby ho dokázal rozpoznat kdokoliv, kdo se aspoň trochu zajímal. Byl holohlavý a motal se. Měl zvláštní způsob chůze. Měl dost zdrojů na to, aby si sehnal jídlo na celé dny a byl dost hlučný na to, aby přinutil sousedy v noci zavřít okno. Straka žlutozobá, kterou Komito pozoroval na větvi stromu v centrální Californii blízko města Solvang, byl ten pták, který zlomil rekord z roku 1987.