Z jeho stanoviště vysoko na hřebenu Coloradských hor se Levantin kochal pohledem na hory, které vydrží věčně. Po jeho pravé i levé ruce byly dva doly, které ve svých dobách patřily k 92 dolům na kontinentě, jejichž síť byla největším producentem stříbra na světě. To, co ale měl za zády, se vysvětluje hůř.
Greg Miller sestoupil o hodně níž. Na rozdíl od Levantina nebyl zvyklý na větší nadmořskou výšku. Bylo to zřejmé i na jeho vzhledu. Hory, sníh a 2000 stop nad mořem mu nedělalo vůbec dobře. Jeho tvář byla bordově rudá, dokonce tak rudá, že v přírodě se tahle barva vyskytovala jen velmi zřídka. Jeho tělo rozhodně nebylo zvyklé na takovéhle cvičení. A kdyby ho někdo viděl, říkal by si, že je na půl cesty k infarktu. Levantin doufal, že Miller bude v pořádku a vůbec nechápal, jak může ztrácet zrovna na tohoto chlapa.
Do konce roku zbývalo jen 14 dní a Levantin zaostával za Millerem o tři druhy. Kdyby tohle byla běžná soutěž, Levantin by ho třeba shodil ze skály, aby se ho zbavil nebo udělal cokoliv, co by bylo potřeba. Ale tady, mezi předními pozorovateli, existoval kodex cti. Když jeden z pozorovatelů něco potřeboval nebo o něco požádal, ten druhý pomohl a Greg Miller požádal Al Levantina o pomoc. Stále potřeboval získat bělokura běloocasého. Tohle byl pták, kterého Levantin pozoroval ještě doma před mnoha měsíci. Pro něj to nebylo nic těžkého. Zabralo mu to asi 2,5 hodiny cesty od domu zasněženou krajinou a strávil trochu času šplháním po kopcích Snowmass a pak další 2,5 hodiny cesty domů. Samozřejmě to už nebylo jen tak, jelikož díky Millerovi mohl Levantin dostat na svůj seznam koroptev polní v místním sousedství, kde se Miller dobře vyznal a proto mu byl zavázaný. Bylo sice trochu nefér, že koroptev byla druhem, kolem kterého se dalo projet autem, zatím co bělokur stál hodně úsilí.
Levantin se koukl dolů ze stráně. Miller opravdu bojoval. Už když začali v horském sedle jménem Guanella Pass ve výšce 11600 stop, sníh byl hustý a těžký a oni museli ještě výš. Byl ale dost pevný, aby udržel Levantina ale bohužel ne tolik, aby udržel Millerových 225 liber. Jeho nohy prolamovaly vrstvu ledu a on se propadal až do sypkého sněhu vespod. Lyžování, jak tomu říkali, bylo fajn do té doby, dokud člověk nezapadl a do tváře se mu nenahrnul všechen sníh z hromad, které tu navršili místní farmáři jako ochranu před větrem. Tvořilo to ale dobrý kontrast: Na jedné straně Levantin, který se tu pohyboval s lehkostí horské kozy a neměl žádný problém stát na strmém okraji s kluzkým ledem a na druhé straně Miller, který měl sníh i v trenkách. V důsledku své váhy musel Miller vynaložit dvojnásobné úsilí, aby přešel polovinu vzdálenosti. Miller funěl, zakopával a vrčel. Stále byl nemocný z Attu a jeho nos byl doslova na kusy. Levantin nemohl udělat nic, aby mu pomohl a tak aspoň kráčel před ním.
Mimo jiné měl aspoň společnost. Na vyšlapané cestě potkali dalšího pozorovatele, který právě viděl bělokura. Potom, co odložil svůj foťák do auta, třetí pozorovatel souhlasil, že ukáže dvěma cizincům to správné místo. Levantina moc nelákalo otravovat muže loudajícím se Millerem. Měl jedno pravidlo: Za žádných ookolností neotravuj obrovského chlapa, kterému chybí pár zubů.
Takže Levantin a cizinec s děravým úsměvem vytáhli Millera za sebou jako náklad. Kdyby byl Big Year o fyzické kondici, žádná soutěž by se nekonala. Levantin by bez problémů dokázal v běhu, šplhu, skákání, plavání I čemkoliv jiném hravě překonat Millera I Komita a nechat je v prachu. Jak ale Levantin rychle pochopil, pokud šlo o schopnost řídit v hrozných podmínkách, Miller ho bez problémů strčil do kapsy. Levantin take pochopil dnes ráno, že existuje ještě jedna věc, ve které ho Miller bez problémů porazí - plavby lodí. Millerovi se za tenhle rok podařilo získat o 5 mořských druhů víc. Víc než dost na to, aby překonal Levantinův náskok. Levantin tomu nemohl uvěřit. Na moři by měl přece vyhrát, jenomže z neznámých důvodů mu bylo špatně znovu a znovu. Levantin věděl, že moře je klíčem k ptákům. Nyní se ale ukázalo, že Miller je mnohem lepší námořník. Tohle prosté zjištění v Levantinově žaludku opět vyvolalo nepříjemný pocit.
V púlce cesty na vrchol se Miller cítil o něco lehčí, ale ne v tom dobrém slova smyslu. Vzduch zde byl řidčí než jeho vlasy a dýchal tak hluboko, že by mohl přísahat, že právě zjistil, jak chutnají jeho vlastní plíce. Stojí tenhle pták opravdu za to? V 70tých letech se už 2x pokoušel o to, aby dostal ptarmigan na Guanella Pass. Oba tyhle pokusy selhaly. Rozdíl byl ale v tom, že oba tyhle pokusy byly během léta a nikam nemusel šplhat. Nyní se ale cítil, jako by jeho zadek znovu byl natlačený na kole na Attu.
Tady nahoře, Gregu!
O sto jardů dále na úbočí řval Levantin z plných plic. Millerova první reakce: Jak to, že má dost kyslíku na to, aby řval tak nahlas? Millerova druhá reakce: Běž!
Miller prorazil sněhem jako tank. I když neměl žádný pancíř, po tom všem, co vytrpěl, si rozhodně toho ptáka nenechá ujít. Přeletěl asi 10 stop bez toho, aby se nadechl. Zpomal, křičel na něj Levantin, ptáci ti nikam neutečou! Miller se uklidnil. Byla to otcovská rada, ale Levantin nebyl dost starý na to, aby mu byl otcem, i když byl nepochybně dost starý a moudrý na to, aby dával takové rady.
Levantin sklouzl po závěji a podal Millerovi ruku na posledních pár metrech. Nepochybně byl Miller za tu ruku vděčný, ale o hodně víc byl vděčný za novinky. Mnoho jedinců ptarmigan, aspoň deset, se shromaždilo na vrcholu tohoto kopce.
Millerův adrenalin stoupl. Ještě 90 yardů a je v cíli. Miller udělal dva kroky a oddechl. Pak udělal další dva kroky a znovu oddechl. Nadmořská výška ho dostávala. Dva kroky a oddech. Dva kroky a oddech. Dva kroky a oddech. To, co mu teď vrtalo hlavou, bylo, jak se někomu podařilo pokořit Mount Everest. Samozřejmě, že na vrcholu Mount Everestu nedokázal přežít žádný pták.
Na vrcholu tohoto kopce v Coloradě bezpochyby ptáci žili. S Levantinem po boku se Millerovi podařilo dosáhnout na vrchol horského hřbetu a o dalších 40 stop poprvé uviděl bělokura běloocasého – pták o velikosti holuba, který celý svůj život žil nad úrovní stromů. Pozorování tohohle ptáka v Millerovi naplnilo dávnou pozorovatelskou touhu. Slonovinově bílý, s malou černou tečkou nad očima, byl bělokur běloocasý dokonale maskován právě pro tohle zimní prostředí. Z tohoto důvodu byl v podstatě nejsnažší způsob a možná i jediný, hledat stín na okolním sněhu. Miller našel jeden šedý stín, pak další a pak další. Bylo tu všech 10 jedinců přesně, jak Levantin slíbil. Miller si přál, aby si užil pohled z větší blízkosti, ale kdykoliv zvedl dalekohled, teplo z jeho těla zamlžilo čočky a pot se mu vlil do očí.
Po cestě zpátky dolů se Miller naučil důležitou lekci: Tahle cesta je snažší, když si jí užíváte.
Levantin cestou dolů toho moc nenamluvil. Pravděpodobně mu právě odevzdal druh, kvůli kterému skončí na třetím místě. Levantin nyní zaostával za Millerem o 4 druhy. Bylo to 710:714. Pravděpodobně už neměl šanci vyhrát, ale jeho čest zůstala nedotčená.