Jsem knihomol, od své první třídy, kdy jsem poznal význam a kouzlo písmenek jsem podlehl knihám. Nikdy by to nebyly ty správné Vánoce, kdyby pod stromečkem neležela jedna, nebo dvě knihy. Dodnes mám před očima Vánoce 1969, kdy jsem v bílém kulichu našel knížku Hoši od Bobří řeky od pro mne do té doby neznámého Jaroslava Foglara. Nahlížím do starých čtenářských deníků a vidím, že jsem jí přečetl za tu noc. Četl jsem až do rána. Po novém roce jsem ihned naklusal do městské knihovny a vypůjčil si všechno, co od Foglara šlo (Přístav volá, Boj o první místo), měl jsem štěstí, za pár týdnů Foglara komunisté opět zakázali a on se dostal na index až do roku 89. Pamatuju se, jak na můj udivený dotaz, kde jsou knihy JF mi knihovnice opatrně sdělila, že knihy nejsou vhodné a proto byly staženy ze všech knihoven. Měl jsem štěstí, že mi rodiče stihli koupit všechny dostupné díly Rychlých šípů. Tak začala moje láska ke člověku, který mi ovlivnil celý život.
Postupem času jsem začal sbírat jeho knihy, šlo to těžko, ale knihovna se plnila, pomalu ale jistě. Později objíždím knižní burzy a doplňuju sbírku nejen o knihy, ale i o různé tiskoviny. Jedna z posledních knížek byl Tábor smůly a naprosto nesehnatelná byla Historie Svorné sedmy, kterou mi obětavá sestra tehdy opsala na psacím stroji. Děkuju ještě i teď sestřičko!!
Pamatuju se na první ročník učňáku – slohová práce – Můj vzor. Psal jsem o Rychlých šípech a Mirkovi Dušínovi a panu Foglarovi. „Úspěch“ se dostavil 5/1, špatný výběr vzoru, ale výborná slohová práce. Ředitel učiliště mi tehdy učinil nabídku, pokud přepíšu sloh tak známku opravíme. Nevím, kde jsem tehdy vzal tu drzost, ale ješte dnes se slyším, jak povídám, ať si nechá svou pětku a já si ponechám své vzory. Následky se dostavily, ale to je jiná kapitola, ale odmaturovat se mi povedlo až po roce 89 -))), do té doby byla moje maturita nežádoucí.
V roce 1986 mě napadla šílená myšlenka, napíšu panu Foglarovi. Zaběhl jsem na poštu, vyžádal pražský telefonní seznam a s třesoucíma rukama nalistoval písmeno EF. Byl tam – Jaroslav Foglar, Křišťanova….Ten den jsem si sedl a napsal mu dopis, jak moc mě jeho knihy ovlivnily, co mi daly. Ani ne za 14dní jsem dostal do schránky dopis. V něm krásný tmavě žlutý stylizovaný dopisní papír se záhlavím a dole podpis Váš Jaroslav Foglar. Tak jsme si začali psát, pokaždé si na mne vzpomenul s Hromadným dopisem, který rozesílal všem známým. Pak přišel další nápad, nechat si knihy podepsat, tak jsem ho požádal, zda mohu přijet s knihami a on souhlasil.
Přes zájem o Foglara a všechno okolo něj jsem se seznámil s jedním nej režisérem u nás - panem Bočanem, který kdysi natáčel 9ti dílnou Záhadu hlavolamu v roce 1969, která jak jinak po foglarovském zákazu ukončila pouť v komunistických trezorech. Jako husarský kousek považuju, že se mi povedl tento seriál sehnat přepsaný na VHS kazety daleko před jeho obnovenou premiérou po roce 89. Na můj tehdejsi dotaz Československé televizi ohledně seriálu mi odpověděli, že seriál se nebude promítat pro tehdejší emigraci herce Jana Třísky a pro jeho angažování proti ČSSR. Dopis jsem tehdy poskytl p. Ivanovi Vápenkovi a část byla využita pro rozšířené vydání knihy Rychlé šípy v televizi včetně vyjádření "Vlkého Vonta" Jana Třísky. Dopis z televize, který jsem zapůjčil mi už nikdy vrácen nebyl.


První osobní setkání s panem Foglarem bylo fantastické, i když nabalilo další problémy. On mě ale varoval, že jeho byt je hlídán Státní bezpečností, která mě opravdu po odchodu legitimovala, ale nelituju pozdějších problémů. Pak už jsem k Jestřábovi – jak znělo jeho skautské jméno, jezdil pravidelně. Sedávali jsme v jeho klubovničce u půdy (věděl jsem o jeho vášni ke kremrolím a číslu 13, hádejte co jsme mu přivezl?), nechal mi nahlížet do kronik, zajímalo ho, co dělám, povídali si o zákazech. Cením si, že v jeho nabitém programu, kde měl organizovanou každou minutu si na mne čas vyšetřil a to jsem nebyl sám, kdo k němu chodil. Až mi jednou přinesl balík listů A4 – byl to legendární Tam Tam – Výňatky z jeho života, které nepravidelně psal. Do dnešní doby mám doma přes 360 listů těchto Tam Tamů. Stejně jako přes 1000 listů jeho Věstníků a Dopejsků jak říkal - Čigolig, Jestřábníků, Pomalog, různé fragmenty kronik, deníků z táborů...


Jen jednu knihu mi Jestřáb nikdy nepodepsal – Tajemství Velkého Vonta, kdy mu v Olympii někdo v roce 1987 ukradl rukopis a vyvezl no NSR, kde vyšla v nákladu 500 kusů. Jeden mám doma. Kniha později vyšla v roce 1988 i v Olympii, kdy pomalu začaly povolovat ledy a jeho odpůrci Vavřík a Stejskal neměli v kultuře tolik moci. Kniha vyšla v rámci trilogie jako Dobrodružství ve Stínadelských uličkách, ale tam chyběla jedna kapitola – Na pochodni. Komunistům tato kapitola stále hodně připomínala osud Jana Palacha a tak jí raději vyškrtli.
Jaroslav Foglar, jak se pomalu uvolňovalo napětí, začal objíždět různé besedy a tehdy zavítal do Plzně. Psal se rok 1988. Plzeňský „Dům hrůzy“ – komunistický stánek kultury praskal v švech. Lidi přišli na milovaného Foglara. Nekonečné fronty, které se snažily dostat na besedu, žádné místečko nezůstalo volné, přinášely se stále nové a nové židle. Jaroslav Foglar ještě odpoledne před tehdejším Priorem podepisoval asi hodinu svoje knížky, těch lidí se sešlo tolik, že by je snad podepisoval do večera. Příchodem Jestřába do sálu se všichni zvedli a následoval více jak pětiminutový potlesk. Jak jsem se později dozvěděl, celou besedu – byla úžasná, Jestřáb byl neuvěřitelný humorista, nahrávala místní "SSM" na kamery, jak mluví titulky v závěrečné tiráži, ale bylo to opravdu SSM????. Jsem jim za to vděčný – kopii tohoto záznamu se mi povedlo získat a tak se kdykoliv mohu vrátit do té doby a atmosféry.
Do dnes jsou všechny knihy Jarolava Foglara na čestném místě v knihovně a opravdu poslední kniha, kterou jsem získal je  jeho bohužel nekokončený rukopis - Kniha o Dvojce, skutečná historie legendární Foglarovy Dvojky - což byli Hoši od Bobří řeky.

kniha, která bohužel zůstala nedokončená 

máme vlastní časopisy a sborníky