Napadlo mě to v době, když jsem psal esej s názvem „Birdwatching je o pozorování ptáků“. Tehdy jsem si uvědomil, že mám rád nejen pozorování ptáků, ale také všechny ty drobné věci, které moje výlety za opeřenci provázejí. Možná si myslíte, že teď mluvím o botanice, o určování hmyzu nebo o amatérské geologii. Ne, teď mám na mysli právě ty drobnosti, které ač se zdají být velice nevýznamné, tak mohou den trávený v terénu podstatně zpříjemnit.

Zde je krátký seznam některých z nich – nazývám je „podružnostmi“:

Ornitologický výlet si naplánujte poblíž místa, kde můžete zajít na vydatný oběd. Opravdu. Pokud se nacházíte mimo trasu s nějakou restaurací, tak se nedá nic dělat. Faktem je, že mimo naplánovanou trasu můžete najít ledacos. (Jednou jsem takhle mimo svoji běžnou trasu našel vodní nádrž plnou tenkozobců.) Přesto není příjemnějšího začátku dne, než když si můžete na výletě sednout v restauraci k dobrému domácímu koláči a servírka dolévající kávu vás familiérně oslovuje „zlato“.

Nebudete mít poblíž žádnou restauraci? Fajn, tak si vezměte jídlo sebou. Velice rád si vzpomínám na jednu zkušenost, která se mi stala před několika lety při hledání hnízda orla bělohlavého v severní části Connecticutu. Tehdy to byl typický zimní den v Nové Anglii. Kamarádovým nevytopeným a poskakujícím džípem jsme vyrazili k jezeru. Z hlavní silnice jsme pokračovali po kamenitých cestách. Díky jejich nekonečné délce a havarijnímu stavu se celý výlet zdál být snad ještě ledovějším a roztřepanějším, než ve skutečnosti byl. Když jsme pak konečně dosáhli našeho cíle uprostřed lesů na břehu jezera, tak náš řidič vystoupil z auta, zvedl přední kryt motoru a položil před nás horké sendviče s krkovičkou, které měl celou dobu umístěné na motoru, kde se krásně prohřívaly. Opravdu to byl nezapomenutelný den. Ani si teď nevzpomínám, jestli jsme to orlí hnízdo vůbec našli. Moment, musím se mrknout … ne, nenašli jsme je. Ale ty sendviče byly …

Co takhle pivo na konci horkého dne pozdního léta, kdy se opíráte o kapotu svého auta a pozorujete za soumraku volavky přeletující na nocoviště? Jednou jsem takhle náhodou potkal kamaráda na kopečku, ze kterého šlo přehlédnout velký kus řeky – on sebou měl termoláhev s pivem a já krabičku oliv. Na pařez právě přilétl výr virginský a jeho silueta se rýsovala proti zapadajícímu slunci, když se začal ozývat lelek křiklavý. Nepijete pivo? Tak si v termosce doneste čaj. Jen si to představte.

Podělte se o svá pozorování s ostatními. Ukažte ptáky lidem kolem vás. Obyčejným civilním způsobem. Pokud můžete, tak upozorněte na ptačí druhy s obyčejnými jmény, které neobsahují slůvka jako dlouhoprstý či pruhohlavý. Kdysi mi zabralo dost času přesvědčit policistu v Central Parku, aby mě nechal jít, když jsem se pokusil dvěma dívkám běžícím kolem ukázat strakapouda (anglicky sapsucker – ten, co saje mízu). Myslel jsem si, že by je to mohlo zajímat. Co je zábavnější, než ukázat opeřence malým dětem? Ne, jinak. Co je zábavnějšího, než ukázat opeřence malému dítěti, které se chová v lese klidně a chce se naučit znát ptáky? Že dítě nemáte? Tak si nějaké půjčete. Tuhle jsem si vypůjčil jedno šestileté dítě, které si vzalo svůj nový dalekohled a při pozorování strnádky vrabcovité na jedné dost vzdálené střeše křičelo:? „podívej na tu její červenou čepičku!“

Jestli máte cestou nějaké antikvariáty, tak je navštivte. Já vím, že vám úplně stačí vaše terénní určovací příručky nebo nějaké ornitologické publikace a časopisy. Zkuste se ale podívat po starých klasicích jako je Neltje Blanchan, Mabel Osgood Wright nebo Arthur Allen či George Sutton. Nezapomínejte také na básníky. Copak dokáže někdo lépe evokovat ptačí fantazie než Emily Dickinson?

Když se vracíte z terénu, tak zastavte u blešáků a výprodejů před domy. Stačí jen přibrzdit. Odkud si myslíte, že mám polovinu své výbavy, třetinu svých knih a většinu nepostradatelností, které mi visí v pracovně po na stěnách? Třeba původní obrovské tisky Audubonových kreseb? No, ty tedy zatím ještě nemám, ale znám někoho, kdo je takhle získal. Nebo první vydání Petersonova Field Guede to the Birds? Ano, to už mám. Nebo plný kufr časopisů Nature z roku 1920? Ano, ty mám také a často je používám. Co třeba krabice starých Super 8 filmů z něčích rodinného výletu na západ z roku 1960, ve kterých jsou záběry krajiny doplněny solidním množstvím zaznamenaných ptáků? Připouštím, i tohle jsem koupil. Pro porovnání tam měli i pár němých kovbojek.

Teď už se opravdu těším na ptačí migraci, která co nevidět přijde. No a zatímco budu rozjímat nad životy a cestami pěnicovitých, tak se cestou můžu podívat po nějaké té promítačce na Super 8 filmy.

ROBERT A. BRAUNFIELD je umělec a přírodovědec žijící v Hadlyme v Connecticutu. K jeho zájmům patří malba, kreslení, sochaření a psaní o ptácích. Pokud ho donutíte, aby jmenoval své oblíbené ptáky, tak se asi rozhodne pro drozdy.

(překlad z knihy Good Birders Don't Wear White: 50 Tips From North America's Top Birders)

zdroj: birdwatcher.cz s laskavým dovolením Roberta Doležala