Opět přemýšlím o tom, jak velkou náhodu a patřičnou dávku štěstí musí birdwatcher mít. Včera jsem poprvé viděl letošní kulíky zlaté a to na místě, o kterém jsem vůbec nevěděl, že tam ten den pojedu.

Stačilo jet jinou z pěti dalších cest domů. Vzpomínám na loňskou husi indickou, kterou jsem na konci léta pozoroval na letišti u Tchořovic. Byla tady asi hodinu ve společenství hus velkých a pak už jsem jí neviděl. Stačilo se o hodinu opozdit a o existenci husy bych nevěděl. Nemyslím si, že je husa indická kdoví jak vzácný druh, ale radost jsem z ní měl. Přemýšlím nad všemi těmi zedníčky, dytíky, pěnicích malých, rákosníků pokřovních….
Nejedná se o situaci, kdy je jistý druh viděn na jedné lokalitě více dní a je prakticky jisté, že ho člověk uvidí (na podzim lyskonoh na Řežabinci, nebo teď v zimě berneška u Lomnice nad Lužnicí, nebo merklínský zedníček skalní), ale o pozorování, kdy nás překvapí nový druh s kterým nepočítáme. Druh, který je pouze tam v danou chvíli a pak na něj zůstane jen vzpomínka, pokud člověkl měl to štěstí, že ho viděl. Často takové setkání proběhne tak rychle, že na nějakou dokumentární fotografii není čas.
Určitě je tady okolo nás více těchto druhů, ale jen nikdo neměl to štěstí, aby byl na správném místě v tu danou dobu. A přemýšlím, že je to na tom všem strašně krásné, to očekávání, že prakticky můžete vidět všechno... a nebo nic. Mám rád ranní rituál balení, pokukování z okna jestli už je venku aspoň trochu vidět, abych vyrazil. Tahání batožiny do auta, příprava kam vyrazit….Možná je to právě ten pocit a naděje, s kterou člověk startuje auto a vyráží. Budu dnes ve správný čas na správném místě? Tuhle všechno dělá ten náš birdowský svět strašně krásný a zajímavý.